Pozápasové dojmy #3 - kapitán

UPDATE #3. Další z pohledů na naše utkání - tentokrát po ne zcela vydařeném - remízovém utkání.

Neděle. Čtyři hodiny odpoledne. Teplota kolem 20 stupňů Celsia. Bezvětří. Čas našeho zápasu. Něco visí ve vzduchu. To něco je náš test. Nastupujeme sice v 9, ale bez našich ne-li nejlepších, tak rozhodně nejzkušenějších spoluhráčů. Zvládneme to? Jsme dost dobří i bez nich, na to abychom porazili, papírově, jednoho z nejslabších soupeřů? Nebo jsme jen banda nekopů, kteří bez svých „opravdových fotbalistů, neuhrají ani…. ani bod?

Zjištění první, přestože je to náš venkovní zápas (tedy soupeřův domácí), je nás o 2 víc. To je dobré. Zkusíme je uběhat jako ty ostatní týmy! Zjištění druhé, tento rozhodčí si potrpí na formality, takže nastupujeme jako v lize mistrů a aby to nebylo málo, zdravíme na všechny strany (ano i na ty, kde žádní fanoušci nejsou).
A začínáme. Už od prvních vteřin, ti citlivější z nás, cítíme, že se nám do kopaček vkrádá nervozita stejně rychle jako zima do podkrušnohoří. Za chvíli je jasné, že nám to nejde. To je Vám pocit… Řeknu vám, ten bych nepřál ani nejlepšímu příteli svojí exmanželky. Nepřihrajeme si, nenapadáme. Necháváme soupeře hrát. No, hrát. To snad ani není hra – prostě nakopávají míče co nejdál a snaží se je dohonit. Ani jim to nejde. Za chvíli se ale seběhne zásadní situace. Útok, střela a nic. A protože rozhodčí je stejně kvalitní jako brněnské pivo…. píská rozhodně, zarputile a neochvějně odkop od branky. Naštěstí jsem nejenom kapitán, ale i Mirek Dušín brněnské fotbalové scény a tak přiznávám, že teč byla naše a roh má soupeř. Sklidím potlesk od soupeře a dokonce i pochvalu od spoluhráčů. Z rohu stejně nic nevymysleli, takže cajk! Nemá cenu se tady rozepisovat o tom jak hrajeme ho… ubeles. Trvá to 30 minut a o pauze je stav 0:0.

Takže místo abychom hráli fotbal, začneme o přestávce řešit důležité věci – jak je soupeř špatný, jaké máme kdo štulpny a jestli se dostaneme až do zápisu rozhodčího nebo ne. Kdo je větší blbec a kdo umí nejvíc řvát na spoluhráče. Prostě paráda. I náš národní tým ve svých nejhorších letech by se od nás mohl učit! Nakonec se ale shodneme na tom, že na ně musíme vletět a vymazat je!

Podaří se. Ani ne za 5 minut dostáváme gól, prohráváme a je nám skvěle, protože horší už to být nemůže. Takže se probereme, posledních 10 minut soupeře zatlačíme, začneme hrát trochu fotbal. A nakonec ty saláty donutíme dát si vlastní gól, po našem rohu. Uf! Nastavují se 3 minuty, ale protože si soupeř odmítá dát další vlastňák, končí zápas 1:1. Zkušenosti jsou to, co dostaneš, když nedostaneš to, co chceš… a my jsme, po tomhle zápase, zkušenější. Mnohem zkušenější. Alespoň doufám!

Naučili jsme se toto:

1. Protivník je tak slabý/silný jak dobrý/špatný s ním uhrajeme výsledek na hřišti! Body nedostáváme za to kolikrát si v kabině před zápasem řekneme, že soupeř je špatný.
2. Jsme dřeváci, neumíme kopnout do balónu, a proto hrajeme nejnižší ligu – takže nám nezbývá než makat na 100% s každým soupeřem, od začátku až do konce a věřit že to vyjde.
3. Dokud nevystřelíme nemůžeme trefit zařízení. A pokud netrefíme zařízení, nemůžeme dát gól!

Jsou ale i pozitivní věci, který si ze zápasu bereme.

1. Hhráli jsme až do konce a tím vydřeli bod!
2. Stále jsme tým, který ještě v soutěži neprohrál!
3. Vezeme bod z venku!

Podstatný jsou body, na ostatní se vyse… to už se ví od dob manažerování pana Horníka a jeho intimních telefonních rozhovorů z různými bafuňáři českého fotbalu. My máme jeden. Dá se na to koukat tak, že jsme bod přivezli z venku, ale i tak, že jsme ho ztratili s týmem, který by se nemusel stydět hrát ženskou ligu (a asi ani tam by nebyl v té lepší polovině). Teď máme 10 dní na to se vzpamatovat, natrénovat a příště na hřišti nechat všechno.

Pořád jsem rád, že jsem kapitán tohohle týmu. Duch Františka Vláčila nezemřel. Jen se zrovna válí ožralý někde na mezi potom, co našel láhev rumu vítězství schovanou v dutině stromu!

M.