UPDATE #1. FCC František Vláčil se rozhodl Vám, svým věrným fanouškům, zprostředkovat pohled na včerejší zápas očima jednoho z nás. Proto věnujte pozornost textu dole, tentokrát se dozvíte, jak to celé viděl náš brankář Jiří Maňák. Tímto bychom také rádi odstartovali okruh příspěvků, ve kterým se Vám vždy pokusíme po zápase zprostředkovat dojmy z utkání ústy (a očima) našich hráčů. Čtěte pečlivě a vyhlížejte dalí novinky!
Fotbalová historie Františka Vláčila se sice již nějaký čas píše, ale k prvnímu soutěžnímu zápasu nastupujeme až nyní. Do kabiny na předzápasový sraz přicházejí všichni včas a už to samo o sobě naznačuje změnu v přístupu, ke které jsme se všichni zavázali. Klubový pokladník Bohouš je možná trochu zklamaný, že nemůže rozdat první pokuty, ale z pohledu týmu je vše v pořádku. Prezident Jirka ještě některým hráčům rozdává nové dresy a věřte mi, vypadají skvěle. Možná nebudeme ten nejlepší tým v soutěži, ale ten nejlépe vypadající? To rozhodně ano. Kombinace černé s červenou šerpou vzdáleně připomíná o trochu slavnější Rossoneri, kdyby jejich costume designer měl trochu fantazie.
Vybíháme na rozcvičku na brněnském VUT a první dojem mají všichni stejný – příšerně to tu smrdí hnojem. Po nezbytném rozhýbání a protažení následuje oficiální focení týmu. Do požadované pozice se stavíme stejně rychle, jako trvá přezutí kol ve Formuli 1, zkušenost sama. Fotografka nás fotí minimálně pětkrát, ale není se co divit – tvaří v tvář takovým hvězdám by se mi taky třásly ruce. Náš nejzkušenější hráč Radek říká, že fotit se před prvním zápasem přináší smůlu. Už je ovšem odfoceno a tak nám nezbývá než jít proti proudu, ostatně i sázkové kurzy hovořily v náš neprospěch. Nevadí, zlomíme všechno, od toho tu jsme. Do úvodního hvizdu ještě pár chvil zbývá, ale naši fanoušci jsou již na místě. A zatímco my hrajeme bago, začínají se ozývat první chorály.
Kapitán už má vyplněný zápis a zjišťuje, že je mu zářivě oranžová páska s výrazným „C“ příliš velká, no nic, omotat kolem ruky na dvakrát a může se začít. Mám nové rukavice, a když jsou suché, tak v nich míč trochu klouže. Konečne se mi hodí dlouholetá praxe v porno průmyslu – pořádně plivnout do dlaní a jde se na věc. Všudypřítomný hnojový odér už nevnímám, naopak, ve vzduchu je cítit vůně napalmu, kterou mám po ránu tak rád. Hned v první minutě dává Lukáš gól na 1:0 a zapisuje se tak jako historicky první střelec FCC. Přibíhá ke mě Radek a říká: „Tak s tím focením to možná nebude pravda. Ale zase první vyhrání z kapsy vyhání“ – banda pověrčivců, tihle sportovci. Utkání pokračuje vyrovnanou hrou, naše mužstvo nenechává zapomenout na časy minulé a bohorovně zahazuje několik vyložených šancí. V desáté minutě rozehrává soupeř standardní situaci na naší polovině. Míč prolétá okolo zdi ze špatné strany, mezi tyčí a mýma rukama i nohama, a končí v bráně. Srovnáno, 1:1. Po zápase jsem od spoluhráčů slyšel, že jsem si měl zeď postavit lépe, ale když to někdo kopne jako Roberto Carlos v sedmadevadesátém proti Francii, tak s tím brankář mnoho nenadělá. I v tento nepříjemný moment nás však drží nad vodou náš dvanáctý (v malé kopané by se mělo říkat sedmý, ale nezní to tak dobře) hráč, tedy fanoušci. Červenočerné třásně létají vzduchem, a ačkoliv se jedná o venkovní utkání, pokřiky našich Ultras hravě přehluší chabé pokusy domácích fandů. První bizarní moment nastává v minutě osmnácté: Soupeř rozehrává od své branky. Na půlce míč získává náš stoper Radek, udělá dva kroky a střílí gól... do prázdné branky. Po rozehrání se soupeřův golman vydává směrem k postranní čáře, pravděpodobně běží odchytit vzácného motýla do své entomologické sbírky, na probíhající hru nehledě. Tímto gólem naše mužstvo poráží další odvěkou nemesis, tj. zakončení do prázdné brány. Soupeř si chystá míč k rozehrávce na půlce. Fanoušci šílí. Vedeme 2:1. Následuje tlak domácího týmu, avšak veškeré šance končí u pozorných obránců, v mých rukavicích, do kterých plivu jako o život, a nebo mimo bránu. Hvizd rozhočího ukončuje první půli a FCC František Vláčil je o gól lepší.
Do druhé půle má trenér nachystaný geniální tah a hrotový utočník si prohazuje pozici se stoperem. Zmatení domácích obránců v kombinaci se zvýšenou aktivitou našich ofenzivních hráčů nese ovoce. Pět minut po záčátku poločasu střílí Max, španělská hvězda našeho týmu, branku na 3:1, a v minutě čtyřicáté pak letní akvizice, Jakub, zvyšuje na 4:1. Červenočerně pomalovaní fanoušci skandují, František Vláčil, čtvrý gól tam vpáčil, a vypadá to, že bychom snad mohli i vyhrát. Náš tým ovšem zahazuje několik tutových šancí a soupeř se nadechuje k náporu. V těchto chvílích se na plno projevuje důvod, proč jsme v létě posílili obranné řady o rázného rumunského stopera Luciana. Řeže protivníky hlava nehlava (rozuměj noha nenoha) a v několika případech by si snad i zasloužil žlutou kartu od rozhočího, ale ten si očividně dnes karty nechal doma, nebo prostě jen není mariášník. Hraje se do těla a to pěkně z ostra. Naši fanoušci skandují „Raz-dva-tři, rozhodčí se zmýlil“, ale co naplat, trestných kopů soupeře přibývá. V každém případě jsem rád, že po obráncích nemusím řvát svá oblíbená hesla „Důraz!“ a „Hráče nebo balon, jedno zastavit musíš!“, chápou to sami. Z této hry plyne mnoho standardních situací pro soupeře, ale zdi mám tentokrát postavené dobře a tak se protihráči prosadit nedokáží. Další protiútok se nám však již povede a Pavel zvyšuje po krásné kombinaci tzv. do kuchyně na 5:1. Je to tedy už náš druhý gól do odkryté brány a našemu týmu svítá naděje, že by výše uvedené prokletí mohlo být zlomeno. Ani ne tři minuty nato zatlouká, opět Max, šestý hřebík do rakve soupeře a následně u postranní čáry před kotlem našich fanoušků metá salta a přemety. Ultras se mu odvěčují frenetickým řevem. V posledních deseti minutách je sice ještě třeba ubránit několik, relativně nadějných pokusů soupeře, ale všem je jasné, že se rodí první Vláčilovo vítězství. Závěrečný hvizd rozhodčího sice ukončuje soupeřovu herní agonii, ale i přesto si ještě musí protrpět zdravicí a děkovačku našeho týmu fanouškům. Střídačka protivníků se totiž nachází přesně mezi našimi hráči s rukama nad hlavou a našimi bezvadnými fanoušky. Tolik tedy k dopíjení kalichu hořkosti až do dna.
Na vlně euforie se vezeme na pozápasové meet & greet s nejvěrnějšími fanoušky. Následuje rozbor a hodnocení (rozuměj piatika) až do pozdních nočních hodin. Nechci od trenéra dostat pokutu za porušení životosprávy a tak si dávám jen dvě nealko piva a ještě před půlnocí odcházím domů. V lednici na mě čeká rizoto s liškami dle rodinného receptu našeho kapitána Milana a v posteli žádná z fanynyek, nýbrž můj bratr, který potřeboval nocleh. No co, i tak je fotbalový život krásný. Příští zápas hrajeme 11.9. a doufám, že se v tomto smutně proslulém datu, žádná katastrofa neuskuteční. Navíc hrajeme na domácím hřišti, tedy Za Lužánkami. Správně, fotbal patří Za Lužánky!
Budeme se na Vás těšit i příště.
Sportu zdar a fotbalu zvláště.
(a ano, autor článku je brankářem týmu FCC František Vláčil)